V zajetí smlouvy III.

Nevšímal si nechápavých a ustrašených pohledů svých podřízených, nohy ho automaticky nesly do zahrady, musel se uklidnit, musel to všechno rozdýchat. Když se dostal ven z hradu, na cestu mu svítil měsíc v úplňku, on sám miloval úplněk, ale teď nedokázal se na nic soustředit, nechápal ten pocit v sobě, byl něco mezi rozhořčením, zklamání a možná odporem k sebe sama.

Posadil se mezi rozkvetlé chryzantémy, chtělo se mu řvát. On je přeci vládce pekel, měl by být násilnický a krutý, tak proč to nedokáže, proč nedokáže ublížit člověku bez viny? Jeho otci by to bylo nejspíš jedno, on byl nelítostný a krutý, a když zemřel a přenechal mu vládu, všechno se tu změnilo, poddaní se přestali bát, ale stále mu dávali najevo svoji úctu, nikdy neslyšel zatím nikoho, že by si stěžoval, byl za to rád, ale teď, možná by to bylo jednodušší, metat všude kolem sebe blesky a zabíjet jak se mu zlíbí.

Byl spíš po své matce, byla to obyčejná služebná, ale její krása očarovala i jeho otce, stále ji měl jako v živé paměti.

Ani nevěděl, jak dlouho tam seděl a přemýšlel nad ničím, ale když mi na rameni přistála ženská ruka, podíval se, kdo jej to vyrušuje. Nebyl to nikdo jiný, než Valerie, jeho kuchařka a dalo by se říct, že i chůva. Ona vždycky věděla, kde ho najít a vždycky mu pomáhala, navíc, uměla skvěle vařit, čehož si cenil asi nejvíc, on totiž miloval jídlo, ať už jakékoliv.

„Dlouho jsem Vás zde neviděla, pane, sem chodíte jen, když je vám nejhůř, stalo se něco?“ zeptala se s obavou v hlase.

Seph si jen povzdechl a složil hlavu do dlaní.

„Nejspíš jsem to všechno pokazil. Lavrenc, on bojí se mě a nejhorší je, že vím, proč ublížil jsem mu, znásilnil jsem ho.“ Podíval se na Valerii s nadějí v hlase, že mu opět, jako už tolikrát poradí a pomůže.

„Je to zvláštní, ale ten kluk o tobě říkal něco v tom smyslu, že jste násilník, ale nenechala jsem ho mluvit dál. Neměli bychom soudit knihu podle obalu, a i když jste mu ublížil, myslím, že ještě není pozdě svoji chybu napravit. Možná byste mu měl ukázat i svoji druhou stránku, tu milejší. Vzít ho ven z hradu, ukázat mu zahradu, s někým ho seznámit, aby se tu necítil tak opuštěně.“ Navrhla svému pánu mile, ten se na ní zahleděl s nadějí v očích.

„To je skvělý nápad, ale není správné vůči ostatním, kteří podepsali smlouvu s peklem jej takto vydržovat, on nemusí tvrdě pracovat a měl by, já jsem ho vlastně zachránil.“ Valerie si povzdechla, dokázala v Sephovi číst jako v otevřené knize.

„Máte pravdu, pane, ale já jsem myslela, že Vám jde o toho mladíka, když jsem vás tu noc viděla, vypadal jste jím tak okouzleně, jako byste na ten cár papírů zapomněl a pokud mohu být tak smělá, viděla jsem ve Vašich očích touhu, která tam nebyla velmi dlouhou dobu, můj pane.“

Seph se musel ušklíbnout, tahle stará intrikánka věděla vše, co se na hradě šustne, dokázala poznat naprosto cokoliv, možná i proto si ji tak oblíbil

„Možná máš pravdu, přece jen jsem ho sem přijal, protože se mi zalíbil, to přece já jsem tu vládce pekel, můžu si dělat to, co chci.“ Usmál se sebejistě, pak se vyhoupl na nohy a ještě jednou se na svoji kuchařku usmál. Ta žena vždy věděla, jak mu pomoci.

Se spokojeným výrazem na tváři se vydal do jejich společné ložnice, s touhle myšlenkou si už delší dobu pohrával, znělo to skvěle, konečně s někým může sdílet postel víc, než jen na jednu noc a za tu dobu by se mu mohlo podařit získat si jeho srdce, jeho duši, aby na svoji přítelkyni zapomněla a zůstal už navždy s ním.

Ale když otevřel dveře a zběžně prohlédl místnost, byla prázdná, vyděsilo jej to, a proto se bez rozmyslu rozběhl chodbou. Volal jej a procházel každý pokoj, a když už hledal několik minut, začala jej zachvacovat panika. Lavrenc přeci nemohl utéct, začal ztrácet naději, křičel jeho jméno a doufal, že se ozve, ale to se nestalo.

Po dvaceti minutách to chtěl už vzdát, když ho nakonec uviděl schouleného v jednom z hostinských pokojů. Ze srdce mu spadl obrovský kámen.

Přičapl si k tomu malému tělíčku a pohladil ho po temně hnědých vlasech, odpovědí na ten dotek mu byl tichý vzlyk, nejspíš se mu něco zdálo. Vzal ho tedy do náručí a nesl zpět do ložnice, svlékl mu přebytečné oblečení, uložil ho a pak se postaral o sebe. Přikryl je peřinou a majetnicky si jej přitáhl do náručí, takhle to mělo být a on to cítil, bylo to tak přirozené a správné.

Mladíka probudily pronikající paprsky, zamžoural do místnosti, a co jej překvapilo, že byl v ložnici skoro nahý, na zádech cítil tělo druhého, lidského těla. Opravdu se s ním vyspal? To přece není možné, on sám utekl pryč a pak, sedl si do kouta a už si nic nepamatuje, nepamatuje si, že by šel zpět, vždyť se ztratil, nejspíš ho sem Seph odnesl.

Okamžitě se od druhého muže, který jej pevně svíral, začal odtahovat, to Sepha probudilo a rozespalýma, rudýma očima se na Lavrence podíval, ale nepouštěl jej.

„Nevzpouzej se.“ Přitáhl si jej zase zpět a jemně mu přejel přes bradavku, cítil, jak se mu po těle zježily chloupky.

„Ne, já, musím Vám udělat snídani.“ Snažil se mu z náručí vymanit, ale nenechal ho.

„To musíš, ale je ještě brzo, dnes se najíš se mnou, tak nejez v kuchyni.“ Zbořil svoji hlavu do chřípí jeho krku a nasál tu lidskou, omamnou vůni.

„Proč?“ mladík celý strnul nad tím intimním gestem, necítil se špatně, ale pocit toho, že jeho Jozefka, vždyť on má dívku, tohle jí přeci nemůže udělat, ne dobrovolně, i když se to jeho tělu líbí, jeho srdce to zraňuje.

„Protože jsem to řekl!“ sephův hlas nabral trochu ostrosti, aniž by si to uvědomil, Lavrenc  se rozklepal, nezvládne to, nedokáže svoji milovanou zachránit.

„Víš, uvědomil jsem si,“ promluvil už o poznání přívětivěji,  „že jsme nezačali dobře a chci to napravit, takže dnes tě tu provedu.“ Pustil ho ze sevření a díval se, jak se rychle ztratil v koupelně a když z ní vyšel, byl umytý a oblečený.

„Za chvíli přinesu snídani.“ Pípl ještě tiše, než se vytratil z pokoje.

Bouchnul rukou do postele, zase to zvoral, ale nedokázal si pomoct, miloval, když mu někdo vzdoruje, ale on na to vždycky odpovídal tou stejnou mincí a než si to uvědomil, bylo pozdě a teď, když se ho bojí, bude to jen horší, dnešek rozhodně o všem a on to musí dokázat, získat ho pro sebe, jeho tělo, duši, srdce, nic té ženě, kterou on jak říká, miluje, nenechá, už bude jenom jeho.

Ještě chvíli se jen tak povaloval v posteli, než se odhodlal vstát a obléci se, uvědomoval si, že má mnoho povinností, ale dnešek se rozhodl věnovat celý svému, komu? Ani nevěděl, co pro něj Lavrenc je, sluha, hračka na pár nocí? Protože za milence ho považovat nemohl, byl s ním svázaný jen tou smlouvou, kterou měl pečlivě uschované, jako ty předešlé.

Nakonec se dveře otevřely po pro Sepha nekonečně dlouhé chvíli a v nich stál ten nádherný mladík, neodolal a opět jej celého sjel dychtivým pohledem.

Lavrenc přešel celou místnost až ke stolu, kde jídlo položil, nevěděl, jak se zachovat, ale nakonec si sedl na druhou ze židlí, která u stolu byla, pokud to Seph chtěl, on to musel splnit, nikdy si nemyslel, že by to v pekle mohlo být takové utrpení, ale nejspíš to měl očekávat, je to přeci peklo.

Najedli se v tichosti, teprve, až i Seph dojedl, podíval se na Lavrence a usmál se.

„Tak pojď, celé ti to tady ukážu, aby ses už příště neztratil a o oběd se nestarej, Valerie slíbila, že se o něj postará, stejně tak jako o večeři.“ Znovu si jej přeměřil pohledem, a když mu jeho červené oči pohlédly do těch modrých hlubin, věděl, že je něco špatně, byly najednou tak prázdné. Nebyl v nich žádný vzdor, náznak zloby, byly prázdné, vyděsilo jej to, ale nic na to neřekl.

Bok po boku vyšli z pokoje, Seph ho nejprve prováděl hradem, říkal, kde se nachází jaký pokoj a co se nachází za jeho dveřmi, někdy je otevřel, aby si je Lavrenc mohl prohlédnout. Ukázal mu velkou jídelnu, kde uprostřed stál mohutný, dlouhý stůl s židlemi, které byly vyřezávané a jejich opěradla byla vyšší než on sám, nad stolem vysel lustr snad se stovkou svíček, byl to krásné pohled. Pak mu ukázal velký přijímací sál, kde na stupínku stálo křeslo s červeným potahem.

„Tady přijímám všechny ostatní lordy a šlechtičny, kteří ke mně chodí, za pár dní sem přijde Andromeda a já chci, abys tu stál po mém boku, jako můj doprovod.“ Podíval se do obličeje, který se za celou dobu ani nepohnul, nedal na sobě znát jakýkoliv zájem, jako by byl myšlenkami úplně jinde.

Dostalo se mu jen přikývnutí. Lehce si povzdechnul a vedl jej dál. Nakonec ho provedl i jižním křídlem, ze kterého potom vyšli do kvetoucí zahrady, doufal, že právě tady by se Lavrencovi mohlo líbit a mohl by tu trávit část dne, kdy mu nebude šít šaty nebo dělat oběd.

Vedl ho mezí záhonky plné různobarevných květin a konečně se mladíkova tvář trochu projasnila, uviděl letmý úsměv, který se na jeho rtech zformoval a v jeho očích spatřil něhu, když se sklonil k jednomu z květů bílé růže, objal ji dlaněmi a přičichnul. Byla to nádherný vůně, až musel blahem přivřít oči, u nich byly tyhle růže vzácností, vlastně je viděl jen párkrát, a nikdy si k nim nemohl přičichnout. Miloval květiny, vždycky Jozefce nějakou přinesl, i když to bylo jen luční kvítí, vždycky z toho měla radost.

„Jsou nádherné.“ Řekl tiše a podíval se na další a další květiny, které tu rostli, tohle nemohlo být peklo, tohle byl spíš ráj na zemi, pokud zemře, chtěl by, aby jeho duše zůstala tady. Všechna ta vůně, cvrkání lučních koníků, poletujíc motýli různých barev.

„Pokud budeš chtít a budeš mít čas, můžeš sem chodit, můžeš vlastně chodit kamkoliv budeš chtít na tomhle panství, pokud tu nebudu, bude se o tebe Valerie starat. Teď pojď, chci ti ještě něco ukázat, pak se společně najíme.“ A ani netušil, co jej to popadlo, ale vzal ho za ruku a vedl ke stájím, kde měl koně.

Lavrenc spěchal za ním a díval se na jejich spojené ruce, cítil, jak mu tělem probíhá lehké mravenčení a cítil teplo, které se mu rozlévalo do těla, bylo to příjemné, ale on si to nechtěl připustit, musí se soustředit na svoji milovanou Jozefku, ano, tak to bylo správné.

Ani si nestačil uvědomit, že se Seph zastavil a on do něj narazil.

„Omlouvám se.“ Šeptnul tiše a podíval se na velká dřevěná vrata, cítil koňský pach, podle toho poznal, že to bude nejspíš konírna.

„Pojď.“ Pokynul mu dovnitř a přitom mu pustil ruku ze sevření. Sám jako první vstoupil do konírny, kde byli ustájeni čtyři krásní koně.

„Tohle jsou moje poklady, pekelní koně.“ Přistoupil k jedinému bílému koni, a jakmile k němu ten kůň zvedl svůj rudý pohled, Lavrenc trošku ustoupil. Miloval koně, ale ten pohled, byl stejný, jako mě Seph, bál se ho. Seph si jeho strachu všiml, ale dělal, jakože nic neviděl.

„Tohle je můj kůň, je to Aidr, nejrychlejší kůň, pojď, klidně si ho pohlaď, je hodný.“ Opět ho chytil za ruku a přitáhl k hebkému krku. Lavrenc se chvíli snažil odtáhnout, ale když se dotkl koňova teplého krku, byl ohromený tou hebkostí. Nikdy ještě neměl tu čest pohladit si koně, u nich ve vesnici koně nikdo neměl a na koně vážených lidí, si sahat nedovolil, byl to opravdu krásný pocit. Vždycky si přál, aby se mohl na tom úžasném zvířeti projet.

„Někdy se spolu projedeme.“

Když mu tohle řekl, Lavrenc si myslel, že mu čte myšlenky, ale pro jednou za to byl rád, cítil se teď mnohem uvolněněji. Hladil to nádherné zvíře po hebké srsti a ještě dlouho, než mu představil zbylé tři koně, ani jeden z nich neměl stejně rudé oči, ale černé, byli stejně nádherní, jako Aidr. Pak se vydali zpět do hradu, kde na ně čekal vydatný oběd.

Lavrenc se poté okamžitě vypařil se slovy, že musí začít pracovat na jeho šatech, ani se na něj nepodíval. Seph jen na chvíli zavřel oči a povzdechnul si, opravdu to pokazil.

„Neboj, pokud mu to vysvětlíš, nemuselo by to skončit tak, že bude rád, že odsud odejde, chce to jen trpělivost.“

Seph se Zadíval na ženu stojících ve dveřích od kuchyně a pousmál se, měla pravdu, ale on už prostě nedokáže čekat, chtěl by ho mít, teď, hned.

„Chci se s ním milovat, dnes večer, přece jen je se mnou svázán smlouvou a jako takový, musí plnit určité povinnosti!“ řekne přísně a Valerie jen přikývne a odejde, chápe svého pána, duše se zde nevydávaly nikdy lehce a proto i Lavrenc musí trpět, jako trpěli ti před ním.

Tentokrát ho vysvlékl jen do půl těla, naskytl se mu pohled na ty dvě krásně tvarované půlky a mezi nimi malý, zvrásněný otvůrek. Sklonil se a olízl jej, až sebou mladík cukl a zhroutil se na postel.

Plakal usedavě, ale smířeně se svým osudem.

Seph byl naprosto v šoku, tohle on udělat nemohl, ne takhle, raději vstal a ještě se na brečícího Lavrence jednou podíval a pak odešel, tohle nezvládne.

Mladík ještě dlouho plakal, než si uvědomil, že je v pokoji sám, setřel si slzy, které mu stále stékaly po obličeji, nechápal, co se to stalo, měl si ho vzít, co když mu řekne, že mu duši jeho milé nevrátí a ona půjde do pekla.

Rychle se oblékl a vydal se jej hledat, tohle přeci nemohl dopustit, ale ať hledal, jak hledal, nikde Sepha nenašel a nakonec se ztratil, tak strašně se o svoji Jozefku bál.

Nakonec se posadil do rohu, hlavu složil do dlaní a ani nevěděl jak, usnul.