V zajetí smlouvy VI.

Je to se mnou hrůza, ale ty kapitoly se začínají zkracovat, tahle má bohužel jen 2000 slov, tak snad mi to odpustíte, já se to pokusím tou příští nějak vyvážit a napsat trochu víc.
Tahle kapitola je kvůli své brutalitě zařazena k aspoň +15..xD
A chtěla bych ji věnovat všem komentujícím, což jsou: Katharine Colt, Rin, Jedné aninomní :) Lucz * ta si to vyžebrala, ale pšššt..xDD* a nakonec Neri-sama, moc vám za komentáře děkuji :) Užijte si další kapitolu


Dny ubíhaly, ale stejně se zdálo, jakoby neutíkaly. Pro Lavrence nastaly muka, každý den si na něj ta žena vymýšlela nejrůznější věci a pokud je nesplnil, potrestala jej. Všechno to snášel a Sephovi nic neřekl a ani to neměl v plánu, jenže předposlední den ženina pobytu se to změnilo.
Chtěla po něm, aby jí přinesl vzácnou květinu ze zahrady, ale dobře věděla, že v zahradě již nepokvete, protože to byl jarní květina.
Lavrenc se snažil, seč mohl, ale nebylo mu to nic platné, a když se vrátil s nepořízenou, čekal jej ten nejkrutější trest, co kdy zažil.
Na jeho záda dopadaly rány od malého bičíku a zanechávaly za sebou dlouhé šrámy, které se s každým úderem rozdíraly víc a víc, dokud nezačaly krvácet. Snažil se nekřičet, z jeho úst vycházely jen tlumené vzlyky, z očí mu tekly slzy, cítil, jak mu po zádech na podlahu stéká horká krev.
Ani nevěděl, jak dlouho to trvalo, skoro si ani neuvědomil, že ho ta žena vykázala z pokoje. Malátně vstal a šouravým krokem vyšel na chodbu. Nedokázal vnímat nic kolem sebe, chtěl se jen dostat do kuchyně za Valerií, věděl, že ta mu jistě pomůže, jen se modlil, aby nepotkal Sepha.
„Valerie?“ řekl chroptivým hlasem a uslzenýma očima se rozhlédl po prázdné místnosti. Nebyla tu, ale to mu bylo jedno, posadil se na jednu ze stoliček a čekal.
Jeho záda byla v jednom ohni a krev z otevřených ran stále vytékala, stékala až k lemu kalhot a některá z nich zašpinila i tu dokonale čistou podlahu.
Lavrenc tiše plakal, takže si ani nevšiml, že se ve dveřích konečně objevila Valerie, jakmile ho uviděla, položila košík s právě vykopanými brambory a vrhla se k němu.
„Kdo ti to udělal?!“ ptala se a v jejím hlase byla slyšet zloba. Rychle se jala vzít hadřík a začala čistit jeho rány.
Lavrenc se snažil uklidnit, aby jí to všechno mohl říct, ale nedařilo se mu to, z jeho úst vycházely jen tiché trhané nádechy. Až po nějaké chvíli řekl: „Byla, byla to ta že-žena…“ Vzlykl a z očí se mu spustila nová várka slz.
Ani si sám neuvědomil, jak dlouho mu rány ošetřovala, až když mu kolem hrudi začala vázat čistě bílý obvaz. Nadzvedl ruce, aby měla lepší přístup.
„Hotovo, neměl by ses moc namáhat, protože by se ti ty rány mohly opět otevřít, měl bys to říct Sephovi, on už si s ní poradí.“
Lavrenc ale jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a vstal.
„Bude to dobré, jsem tu, abych splnil vše, co mi přikáže a i tohle očekává, že to bez problému zvládnu, dělám to všechno pro svoji milovanou.“ V jeho očích se zrcadlila rozhodnost.
Valerie ho stále nedokázala pochopit, proč jen to ten mladík nevidí, že jeho milovaná Jozefka nejspíš nebude ta, za kterou ji má, když prodala svoji duši za pouhé krásné šaty, proč neviděl, že Seph není krutý, proč jen to není schopen vidět, ale sama věděla, že jednou na to Lavrenc přijde a potom toho bude hořce litovat.
„Pojď mi pomoct uvařit oběd, oškrábej brambory.“ Mladík neprotestoval a okamžitě se pustil do práce.

Mezitím Seph seděl v zahradě společně se svojí návštěvou a poslouchal její neustávající tlachání. Měl té ženské plné zuby a nechápal, proč tu stále sedí, teď by klidně mohl být s Lavrencem, dělat mnohem příjemnější věci. Mít pod sebou tiše sténajícího mladíka, který se slastně svíjí pod jeho něžnými doteky, který ho prosí, aby nepřestával.
„Sephe, vy mě vůbec neposloucháte.“ Zamrčela šlechtična a pověsila se mu na rameno.
„Co takhle trochu se uvolnit?“ nabídla mu nestydatě a rukou sjela po jeho hrudi až k lemu kalhot. Seph její ruku okamžitě zpacifikoval, kdyby se chtěla pokusit o něco víc.
„Omlouvám se, na tohle teď nemáme čas.“ Vstal a bez jediného slova se vydal zpět do hradu.
Lussil se na něj dívala s nenávistným pohledem v očích, nechápal, jak ji mohl odmítnout, to si k ní ještě žádný muž nedovolil a ani jemu to v minulosti nevadilo. Došlo jí, že v tom nejspíš bude mít prsty opět ten kluk.
Škaredě se usmála, to si ještě odskáče.
Když nastal čas oběda a Lavrenc jim servíroval na stůl, nedal na sobě nic znát, i když jej záda stále pálila. Lussil se do svého talíře nenávistně usmívala a když jim nakonec přinesl i moučník, přikázala mu, ať se k němu do pokoje dostaví za patnáct minut.
Jen přikývl a vrátil se zpět do kuchyně, věděl, že ta žena něco chystá, tak strašně se bál, a když v danou dobu zaklepal na dveře a vešel. To co spatřil v ženině pohledu se mu ani trochu nelíbilo.
Její tvář zdobil nenávistný úšklebek a v ruce držela nůž. Zajíkl se, když k němu přistoupila a surově ho chytla za ruku. Snažil se jí vykroutit, ale i když to byla žena, neměl proti ní žádnou šanci.
„Můj milý, Lavrenci,“ začala, „nikdy ti neodpustím, že jsi mi odloudil mého nastávajícího! Co myslíš, jaké to bude, když jej nebude moct potěšit?“ natáhla mu ruku a čepel nože přiložila k ohybu loktu. Ještě se mu „mile“ podívala do obličeje a pak sekla hluboko, aby rozřízla šlachy.
Lavrenc vyjekl bolestí a z očí se mu spustili slzy. Ženě to bylo jedno, nakonec vzala i druhou ruku a udělala to samé. Div, že se Lavrenc z té bolesti udržel na nohou, z rukou mu tekli potoky krve, protože žena prořízla i žíly.
„Teď odsud vypadni, chátro a už se nikdy nevracej!“ ještě mu otevřela dveře a surově ho z nich vykopla.
Lavrenc dopadl na tvrdou zem, přes slzy neviděl a nedokázal vnímat nic jiného než bolest.
Záhadným způsobem se mu podařilo vstát, belhal se a za sebou nechával krvavou cestičku, chtěl se dostat do kuchyně, ale síly jej opouštěly.
Jeho poslední myšlenka patřila Sephovi. Zachrání ho? A pak už jen temnota. Necítil dvě silné paže, které jej zachytily, slova, která by se mu zaryla hluboko do srdce, jen temnota.

Seph se zrovna vracel ze své pracovny, chtěl se zajít podívat do svých koní, ale ani jedno z toho už neudělal, když zaregistroval na podlaze krvavé potůčky. Najednou věděl, že je něco špatně, a když za rohem uviděl Lavrence, svého Lavrence, jak se klátí k zemi, neváhal ani minutu, aby jej zachytil. Najednou dostal strašný strach, když viděl, že se mu z rukou řine krev. Moc často nevyužíval svoji moc, aby někoho vyléčil, ale věděl, že pokud by to teď neudělal, ten mladík zemře a to on nepřipustí.
Zacelil rány, aniž by tušil, co se skrývá hlouběji, byl rád, že přestal krvácet, o víc se nestaral.
Konejšil ho něžnými slovy, i když věděl, že jej neuslyší, dovolil si vyslovit i ta dvě slova, která ještě nikdy nevyřkl.
Vzal jej do náručí a odnesl do jejich společné ložnice, když jej svlékal ze zkrvavených šatů a uviděl obvaz okolo jeho hrudi, zatmělo se mu před očima. Věděl, co by tam našel a taky věděl, kdo mu to udělal. Přísahal si, že to nenechá jen tak.
Přikryl to malé tělíčko a vydal se do pokoje Lussil, když procházel chodbou, přikázal jednomu ze sluhů, aby ten nepořádek uklidil.
U dveří do pokoje se nezastavoval ani s klepáním a vtrhl dovnitř jako velká voda. Žena se právě rozvalovala v posteli a na tváři měla spokojený výraz.
„Ale, ale, ale, kdopak mě to přišel navštívit, snad to není sám Seph, nakonec ses rozmyslel, když si zjistil, že tě ten kluk nemůže potěšit a přišel za mnou?“ vrkala.
Seph se ušklíbnul, ale proč si tuhle hru nezahrát.
„Ano, měla jsi pravdu.“ Obkročmo se na ni posadil a nehtem roztrhl její nádherné, rudé šaty.
Žena se zasmála a její ruka putovala po sephově hrudi a přitom rozepínala knoflíček po knoflíčku. Démon se na ni nehezky usmál, chytl obě její ruce a svojí košilí ji přivázal k posteli.
„Víš, já myslel, že jsi pochopila, že na mé věci nemá právo nikdo sahat, dokonce ani ty ne!“ Nehtem jí rozedral kůži od krku až k břichu. Z rány začaly vytékat malé pramínky krve a žena teprve teď pochopila.
„Co to děláš! Pusť mě!“ začala se vzpouzet, ale bylo jí k ničemu. Seph se na ni nehezky díval.
„Myslím, že bohužel už zítra neodcestuješ, myslím, že tě budu muset poslat v krabici a obávám se, že se mým sluhům nepodaří tě sesbírat celou, jaká škoda.“ Smutně si povzdechl, ale hned potom se na ni podíval s nenávistí v očích.
Lussil se zmítala, seč mohla, ale košile se jí do rukou zařezávala čím dál tím víc.
„Nesnaž se, moje drahá Lussil, tvoje smrt je jistá a já si ji náležitě vychutnám, tvoji krev, tvůj křik, tvé žadonění ať už toho nechám.“ Lussil začala plakat a doufala, že tím Sepha obměkčí, nepomohlo to.
Vládce podsvětí, jak se říká, se dokáže pomstít ze všech nejlíp a také tomu tak bylo. Mučil tu ženu, drásal její pokožku svými nehty, nožem i bičíkem, který patřil ženě, poslouchal její nářky a křik se nesl celým hradem. Pomalu trhal úd za údem, ale nenechal, aby žena došla kýženého bezvědomí.
„Musíš trpět tak, jako trpěl Lavrenc a ještě mnohem víc, ty dnes zemřeš ostudnou smrtí a tvoji hlavu si jako trofej napíchnu na hradby, jako zadostiučinění všem ženám, které by se pokusily o něco podobného jako ty.“ S těmi slovy jí rozdrásal vnitřnosti a nakonec usekl hlavu.
Řev náhle ustal a celým zámkem se rozhostilo mrtvolné ticho.
Seph vstal z ženina těla, nebo aspoň z toho, co z něj zbylo, slízl si zakrvavený prst, ale okamžitě krev vyplivl, jak byla odporná.
Bylo mu jedno, že je celý od krve, najednou se cítil tak skvěle a uvolněně, jako již dlouhou dobu ne.
„Hej ty, vezmi si pár lidí na pomoc a jděte to tam uklidit, ty kusy, co z ní zbyly, pošlete zpět.
Sluha přikývl a neochotně se vydal pro pár dalších lidí, bylo mu jasné, co tam najdou, už se to párkrát stalo, ale člověk a dokonce ani démon si na to jen tak zvyknout nedokáže.
Seph se naložil do teplé vody a smýval ze sebe všechnu krev, šaty už dávno služka odnesla a připravila mu čisté a voňavé.
Užíval si té koupele, nakonec si umyl i vlasy a zašel se podívat ke svému Lavrencovi. Stále spal a jeho tvář byla zkřivená bolestí, jediné co mohl dělat, bylo lehnout si k němu a přivinout si ho do náručí, jakmile to udělal, Lavrenc se k jeho tělu přitisknul a z úst mu vyšel tichý vzlyk.

Ráno se Lavrenc probudil v sephově obětí a když se chtěl odsunout, jeho ruce ho neposlouchalo, dokázal je zvednout, ale když do nich zatlačil, jen se mu roztřásly. Uvědomil, co se stalo a nejspíš i to, že ho Seph nevyléčil úplně. Cítil se pokořeně, že musí někoho žádat o pomoc a nejhorší na tom bylo, že právě onoho muže, který tu s ním leží a pevně svírá jeho tělo.
„Sephe…“ oslovil jej tiše, když se ale druhý muž jen zavrtěl a spal dál, přidal na intenzitě.
Až na potřetí se konečně oslovený probral a chvíli byl zmatený, až potom si uvědomil, že jej někdo volal. Podíval se na hnědovlasého mladíka a usmál se.
„Jak se cítíš?“ zeptal se a pohladil jej po tváři.
Lavrenc zakroutil hlavou a pak řekl: „Moje ruce, ona, přesekla mi šlachy. Nic nezvednu.“ Ani nevěděl jak a z jeho očí se opět spustily slzy.
Seph neváhal ani minutu a okamžitě vzal jeho ruce a začal je léčit. Nadával sám sobě, že si toho nevšiml už včera, ale byl tak rozezlený, že viděl rudě, dokonce i teď, i když byla ta žena mrtvá, měl sto chutí ji oživit a zabít ještě jednou.
„Teď už by to mělo být v pořádku, zkus mi stisknout ruku.“ Lavrenc poslechl a zkusil to, byl šťastný, že se mu to povedlo a na jeho rtech vykouzlil letmý úsměv, který byl věnován právě jeho zachránci.
„Děkuji.“ Řekl a pak se konečně vyhrabal z postele.
„Jdu připravit snídani.“ Když sáhl na kliku, zastavil jej pár dvou silných rukou, které si ho k sobě otočily a on byl najednou uvězněn v horkém polibku.
„Už nikdy nenechám, aby ti někdo jakkoliv ublížil.“ Řekl a s těmi slovy jej popostrčil ven ze dveří a tiše se usmíval nad Lavrencovým útěkem.
Zítra jej konečně vezme na projížďku, kterou mu slíbil.