Čiči I.

"Čiči!" řekne malinký chlapec, který koukal na velkou bílou kočku s velkýma modrýma očima, které se na něj upíraly. Kočka začala vrčet.

*Jak to, že mě ten malej kluk vidí, budu ho muset zabít!* Zrzavý kluk se k němu přiblíží s úsměvem na tváři. Všimne si, že je kočka zraněná.

"Čiči!" Dojde k němu a začne mu hladit velký černý nos, nevšímaje si vrčení.

Grimmjow se zarazí, ten člověk ho vidí, dotýká se ho a přitom se na něj směje. Přijde mu to tolik zvláštní, nemůže od jeho oranžových očí odtrhnout pohled. Přivřel oči a nechal se dál laskat tou malou ručkou.

"Čiči..." Přitulí se k němu. To už Grimmjow udiví a prudce odskočí, až chlapec tím náhlým pohybem spadl na zem. Nerozplakal se, jak čekal. Vstal a znovu se usmál.

"Ichigo, tak pojď, už musíme jít domů." Zavolal na něj z dálky otec.

"Čiči..." Šeptne tiše malý chlapec a posmutní, Pak ale odejde za svým otcem. Chytne ho za ruku.

Pak se ještě ohlédne na to místo, ale kočka tam už není.

Sakra, proč toho malého kluka nedokážu vyhnat z hlavy. Proč se mi do mysli vryl jeho oranžový pohled, který koukal tak nebojácně. Stále se na něj smál. Nikdy se na něj nikdo nesmál. Možná, možná by se za ním mohl zajít znovu podívat, nebo by ho měl raději zabít. Za co ale. Za to, že ho nějaká lidská bytost vidí.? Připravit tak o život něco tak malého a teprve na začátku svého bytí. Možná ano. Možná ne.

Ale teď se rozhodl, zajde se za ním podívat ta touha, která ho sžírá. Vidět ty krásné smějící se oči. Jedním pohybem otevřel bránu do světa lidí. Najde jeho malinký plamínek. Je to obyčejný člověk, ale nedokáže si vysvětlit, proč ho vidí.

"Tatínku, viděl jsem velkou kočičku před týdnem, tam na náměstíčku. Byla moc pěkná a bílá." Prozradí tatínkovi, když ho ukládá ke spánku.

"Oh, ale já žádnou neviděl, určitě se ti to jen zdálo." Usměje se a políbí ho na čelo. Ichigo nesouhlasně zavrtí hlavou.

"Byla tam!" řekne tiše, když otec odejde. Zachumlá se do pokrývky, když ucítí závan. Otevře oči a usměje se.

"Čiči!" nemotorně vyhrabe malé nožky z přikrývky a postaví se před ni.

"Ty jsi přišla, já věděl, že jsi opravdová." Skočí jí kolem krku.

Grimmjow zavrní jako správná kočka a mohutnou tlapou si ho přivine k sobě, aby mu neublížil. Sám neví, proč to dělá, ale líbí se mu držet to malé stvoření v náručí.

Za chvilku ucítí, jak lehce oddechuje, měl by odejít, v tomhle světě by vůbec neměl být, ale přijde, zase, aby ho viděl. Možná po čase mu to zakáží, ale teď...

...

Malý asi šestiletý chlapec netrpělivě vyhlíží velkou bílou kočku. Zvykl si na jeho přítomnost, když usínal, bez ní už by to asi nezvládl.

Za chvilku z černé oblohy, jako by prostě z ničeho nic, vyleze, nebo spíš vyskočí kočka. Usměje se na ni a nechá ji, ať proskočí oknem.

"Myslel jsem, že jsi na mě zapomněla." Usměje se a začne ji hladit. Grimmjow posmutní, dnes je to naposledy, dva roky sem za ním chodil a teď to všechno přestane.

Promění se, poprvé se promění. Do bojové formy, neví proč, ale nechce ho vystrašit a v téhle formě má aspoň ocas a nohy jako kočka. Ichigo se na něj kouká. Začne ustupovat ke stěně. Začne se bát. Nahlas polkne.

Grimmjow se zakaboní, tu změnu poznal.

"Nechci ti ublížit." Promluví, i když tohle mohl udělat i ve své kočičí podobě.

"Neboj, jsem to pořád já, jmenuji se Grimmjow JaggerJack." Pochyboval, že si to malé dítě zapamatuje.

"Okouzlil jsi mě, ale dnes, je to naposledy, co se uvidíme, možná někdy v budoucnu, až budeš starší." Smutně se na něj usměje, bude mu chybět, moc chybět.

Ichigovi se do očí vlijí slzy...

"Ale Čiči!" řekne zděšeně a přiřítí se k němu, ví, že je to stále jeho bílá kočička. Obejme ho kolem pasu.

Grimm se k němu skloní a užívá si naposledy tu blízkost.

"Než ale nadobro odejdu, prosím usměj se na mě, ještě jednou." Neví, od kdy takhle změkl, ale jeho úsměv ho hřeje u srdce.

Ichigo se usměje, jak nejkrásněji dokáže a pak ho znovu obejme.

Vtiskne mu ještě malí polibek.

"Budeš mě hlídat viď Čiči?" Grimmjow přikývne, promění v kočku.

"Budeš mi chybět, budu na tebe čekat." Zamává do už prázdného okna.

"Ichigo, s kýmpak jsi to mluvil. Je pozdě jdi už psát, ráno musíš vstávat do školky." Chlapec přikývne a odhopká do postele...

***

Prudce sebou trhne na posteli. Byl to jenom sen, ale byl tak živí. Jako kdyby tu znovu byl. Ale nemohl, z jejich starého domu se přestěhovali pryč. Určitě nevím kde teď je, pokud stále žije.

"Čiči..." Moc vzpomínek mu nezbylo.

Posadil se, nesmí přemýšlet o minulosti , ale bude doufat, že ho najde, jednou... Možná.

"Ichigo!" křikne Rukia.

Objevily se tu Hollow, je jich šest a každí míří k někomu, kdo má jakýkoliv reikai. Musíme za Chadem, je slabý a neubrání se jim. Ichigo přikývne a vystoupí ze svého těla. I s černovlasou dívkou se rozběhnou k Chadovu domu.

***

"Příště Ichigo Kurosaki, příště ty a já, na život a na smrt." Zašklebí se na něj modrovlásek s modrýma očima. Něco mu připomínají, ale nedokáže si vzpomenout. Nechá to plavat. Je vysílený. Pořádně ho zřídil.

Vezme bezvládné tělo Rukii a rozběhne se i s ní k Uruharovi. Potřebuje co nejdřív ošetřit.

Co to sakra bylo, ten pohled, zná ho, ale nemůže si vzpomenout, odkud ho jen zná. Nyní bude muset čelit svému trestu, ale myslí, že Aizen-sama mu o všechno odpustí, přece jen si nemůže dovolit ztratit dalšího vynikajícího člena ze své jednotky.

Ušklíbne se.

***

"Aizen-sama měl přece jen pravdu. Věděl, že se pro Orihime přijdeš, nebylo to kvůli jejím léčivým schopnostem. Věděl, že přijdeš. Prokázal mi tím velkou službu. Teď Kurosaki Ichigo to bude boj na život a na smrt." Ichigo se na něj nehezky zašklebí. Ano na život na smrt a on ho porazí.

"BAN-KAI!" křikne a z jeho zampakuto je nádherný lehký černý meč. Zašklebí se a začne útočit. Hledá jakoukoliv slabinu, kterou by dokázal projít. Nic nenašel, dobře se kryje, ať se snaží sebevíc.

"Neporazíš mě Kurosaki Ichigo, to já porazím tebe a zabiji tě, spolehni se!"

Ichigo se zakaboní, ani náhodou on ho vyhrát nenechá. Na jeho obličeji se objeví maska. Grimmjow nijak nezareagoval, neproměnil se do bojové formy, zatím to nepotřebuje.

Ale i tak, zlepšil se. Poprvé ho řízne a pak znovu a znovu.

"Koledoval sis o to a máš to mít!! Tohle se stane, když rozpustím zampakuto!" všude kolem začne vířit všudy přítomný prach a písek Ichigo ale nečeká na nic, zaútočí i přes to, že skoro ni c nevidí jen obrys. Dlouhé vlasy, uši a ocas.

Zastaví svůj meč těsně u jeho hrdla. Kouká se do modrých očí, ve kterých se nezračilo nic jiného než touha zabít ho.

Ichigova maska se začne tříštit a Grimmjow rozevře oči údivem. Nechápe, proč, nic neudělal.

"Čiči." Šeptne tiše, že ho skoro není slyšet, ale Grimmjow to slyšel zřetelně. Nikdy mu tak nikdo neřekl kromě…

"Maličký?" otáže se, ale ví, že je to on. Teď už ano. Co má teď dělat, má bojovat dál a zabít ho. Ne, vždyť on ho má rád, toho maličkého kloučka. Jenže, co když je všechno jinak, co když už není stejný.

Orihime s nevěřícným pohledem sleduje scénu dole, nechápe, proč se oba tak najednou zastavili.

Ichigo kouká do těch nádherných modrých očí, proto mu byly tak povědomé. Moc by si přál ho obejmout. Chtěl, aby jej opět svíral v tom hřejivém objetí. NE!

Vykřikne jeho mysl, co když to není on, co když se změnil a teď, vždyť jsou soupeři. Co má sakra dělat.

Minuty ubíhají jedna za druhou a žádný z nich se nepohnul ani o milimetr. Zvažovali všechna pro a proti Ichigo Grimmjoowi stále mířil na krk, takže, kdyby chtěl, může ho zabít. Ale jsou tu ty dva roky, na které nikdy nezapomene a pokud je to vážně on.

"Maličký, bojuj, bojuj a zabij mě v čestném souboji, bude mi velkým potěšením zemřít pod tvojí rukou. Bude to ta nejkrásnější smrt, jakou jsem si mohl kdy přát." Usměje se na něj a odskočí pryč z dosahu jeho meče. Ichigo zavře oči a když je opět otevře na obličeji má masku. Pustí se do boje. Oba jsou si vyrovnanými soupeři, ať se to zdá být, jak chce. Grimmjow se stále usmívá. Ichigo zasadí poslední ránu do srdce, ví, že určitě umře. Poslední kousek masky praskne a oči se vrátí do původní hnědavé podoby, už nejsou oranžové, jako když byl malý.

Stihl zachytit bezvládné Grimmjoowo tělo. Přitáhl si jej k sobě a snesl se i sním zpět na zem, kde ho položil. Díval se do usměvavé tváře. Chtělo se mu brečet, ale už přeci není malé dítě. První slaná kapka dopadla muži do ušpiněné tváře. Ne malý není, ale tenhle muž, je jeho kočička. Staral se o něj každý večer co dva roky. On mu to nezapomene, nikdy. Je pro něj nejdražším přítelem.

Políbí jej lehce na tvář, jako kdysi, když byl maličký.

"I..Ichigo..." řekne těžce a otevře víčka, z pod kterých vykouknou pohasínající modré oči.

"Ano?" chytne ho za ruku, proč to jen udělal, proč ho zabil, nemusel, ne takhle.

"Usměj se na mě ještě jednou, prosím." Ichigo zavře oči, ale pak se usměje, stejně tak krásně jako tenkrát. Grimmjow vysíleně zavře oči.

Ten chlapec jej vážně okouzlil, možná, pokud to přežije, by mohl. Promění se ve velkou šelmu a zůstane tam ležet v bezvědomí.

Ichigo vstane a jde k Orihime, odcházejí z tohoto hnusného světa, kde zanechá svého kamaráda, přítele...

……………………………………………………………………..

„Hele, Rukio, Ichigo je od té doby, co jsme se vrátili ze světa Hollow nějaký divný.“ Řekne Renji a dívá se na Ichiga, který právě zabíjí jednoho z hollow. Je jako tělo bez duše, ale nikomu se nechce s ničím svěřit. A nikdo ho nedokáže rozveselit a nic podobného, dokonce už ani Rukia ne.

Po hollow nezbude ani mastej flek a všichni tři se vrací zpět. Nemluví. Za chvilku bude konec prázdnin a on bude muset do školy.

Jen co dojde domů, lehne si na postel a až do rána se nepohne. Pořád přemýšlí, proč byl tak blbej, nemusel ho zabít, nemusel. Jeho kočička se nechala, on proti němu nechtěl bojovat a on. Chce se mu brečet, ale neudělá to, nemůže, je velkej a velcí nebrečí. Vždyť je to tak dlouho.

***

Na posteli nehybně leží modrovlasý muž. Je mu špatně, ale už je to lepší než před měsícem. Ichigo ho vážně pěkně zřídl, ale on se z toho dostane. Navíc ho vyloučili ze světa Hollow a on nemá kam jít. Je teď ve světě lidí a stará se o něj nějaká postarší žena, která ho našla zraněného v parku.

Nechápe lidi, někoho neznají a klidně si ho vezmou domu. Zotavuje se velice dobře. Ale pamatuje si na prvotní šok té ženy, když zjistila, že má na břiše tak velkou díru. Smál by se, kdyby mohl, ale slíbil jí, že jí to pak vysvětlí.
Teď nabírá sílu, aby mohl jít za Ichigem, jakkoliv ho překvapit, že žije. Protože, když tady leží už několik týdnů, má hodně času přemýšlet o tom, co k němu vlastně celé ty dva roky cítil. Ano měl ho rád, měl, ale uvědomil si, že ho má rád trošku jinak.
Proto ho potřeboval cítit v náručí a když se s ním loučil bodlo jej u srdce. Teď má naději a nikam od něj už neodejde.

„Ran, kdy začíná škola, za kolik dní?“ zeptá se ženy, která mu vymění obvaz.
„Za dva týdny…Proč se ptáš?“ je to pro ni stále zvláštní, ten muž je velice pěkný, dlouhé modré vlasy, krásné modré oči, dlouho takové neviděla.

„Chtěl bych se přihlásit jako učitel, prosím mohla bys mi to nějak zařídit? Je jedno, co bych učil, ale myslím, že nejlepší by bylo učitel tělocviku, nebo kroužek kendo.“  Ran jen přikývne, na škole zná skoro všechny učitele, jsou to její přátelé, tak tohle by zařídit ještě mohla.
„Dobře zařídím, to, ale musíš odpočívat.“ Vyjde z pokoje.

***

„No tak, Ichigo, co je s tebou, celé prázdniny se nám ani neozveš a teď se chováš, jako by ti umřel někdo, koho jsi miloval.“ Začne do něj vrtat Orihime a všichni přikývnou. Ichigo se na ně podívá a ušklíbne se. To je to tak moc vidět, že někoho ztratil. Ale on nemůže zapomenout.

„Jen se cítím divně a nemám náladu, to je všechno.“

Kolem nich projde hlouček děvčat, které si zaujatě šuškají.

„Holky, už jste to slyšeli, na kendo budeme mít nového učitele. Já už ho viděla, je vážně krásný, ty jeho vlasy a modré oči.“ Ichigo zpozorní, ale nic víc z rozhovoru nedokáže zachytit. Modré oči…To mu stále výři hlavou. Nesmí se tomu poddat, protože ví, že tohle Grimmjow není, on ho zabil.

„Ichigo, no tak Ichigo. Posloucháš mě vůbec?“ Žďouchne do něj Orihime. On se až teď jakoby probudí a podívá se na ni.

Prostě se otočí a odejde domů, nebude tady.

„Orihime, omluv mě prosím, že se mi třeba udělalo nevolno, jdu domů.“ Orihime nestihne nic namítnout, protože se vypaří jako pára nad hrncem. Nemůže tam být, všechno mu ho připomíná, když někdo řekne jen modrá a vybaví se mu Grimmjow, je všude.

Doma si lehne na postel a nevnímá nic kolem sebe, starostlivé sestry, ani otce. Tak moc se mu chce brečet. Raději zavře oči.