Novoroční přání

Happy B-day, Tomotsuki…

Merry christmas Tomotsuki…

Happy New Year, Tomotsuki…

Vždycky byl sám, nebo spíš on si to myslel, ale nemůžeme se mu divit. Všechny pro něj důležité věci trávil sám, Vánoce, 18té narozeniny, Nový rok. Bylo jedno, co bylo za roční období, co dokázal. Vždycky byl sám a to nechá hlubokou ránu jak na duši, tak na srdci. Jizvu takovou, která se sama nezahojí, na kterou nemůžete zapomenout, jizvu takovou, kterou může zalepit jen láska a pozornost. Jen další blízká osoba, která by byla po jeho boku.

Teď mu bylo dvacet let, studoval vysokou školu v Okinavě a pomalu, ale jistě se blížil nový rok. On věděl, že jej opět stráví doma a sám.

Zrovna šel do supermarketu, aby si nakoupil aspoň něco na jídlo a pití. Snažil se nedívat na všechny ty šťastné páry kolem sebe, jak se k sobě tiskly, děti, které poskakovaly okolo svých rodičů a vykřikovaly, co chtějí sladkého. Ale nebylo to tak jednoduché.

Zařadil se do jedné z dlouhých front, které se tvořily u pokladen. Byl zabraný tak do sebe, že si ani nevšiml, že si hned za něj stoupl jeho spolužák. I jemu chvíli trvalo, než si uvědomil, za kým stojí.

„Ah… Tomotsuki? Jsi to ty?“ položil mu ruku na rameno a usmál se do jeho smutné tváře.

„Kojuro? Ahoj, jo, jsem to já.“ Pokusil se aspoň trošku pousmát, ale nepovedlo se mu to. Věděl, že tenhle kluk byl jeden z nejoblíbenějších na celé jejich škole. Byl chytrý, krásný, každá dívka ho chtěla pro sebe a ne-li i muži. On sám byl jeden z nich, ale věděl, že nemá šanci, byl jen průměrný, nudný, škaredý a osamělý kluk, co nikdy nedostane to, po čem touží.

„Taky nakupuješ na zítřejší Silvestr?“ Tomotsuki jen přikývl a otočil se zpět k pokladně. Prodavačka začala právě markovat jeho nákup. On za to byl docela rád.

Zaplatil a z obchodu vystřelil jako čertík z krabičky.

Byl osamělý a nejspíš si za to mohl sám, ještě jsem zapomněla dodat, byl nesmělý a plachý.

Kojuro jej dohnal až na rohu ulice.

„Kam tam spěcháš, Tomotsuki?“ zakřičel na něj a doběhl ho.

„Domů.“ Řekl jen a šel dál.

„Aha, nejspíš máš nějakou krásnou přítelkyni, která tam na tebe už netrpělivě čeká, co?“ zasmál se a podíval se mu do očí. Co ho ovšem zaskočilo, byla ta prázdnota v nich. Žádný cit, náznak života, tyhle oči byly mrtvé. Kojura v tu chvíli píchlo u srdce a nevěděl proč.

Tohohle kluka moc neznal, ale chodili spolu do třídy, dávno věděl, že je to spíš samotář, ale nikdy nevěděl, že je tak odtažitý a chladný?

„Ne, nikdo mě nečeká.“ Když tu větu pronesl, těma mrtvýma očima se prohnal, jako bouře, smutek.

Za chvíli stanuli před jeho skromným bytem, kde se měly jejich cesty rozejít.

Tomotsuki nic neřekl a vydal se po schodech nahoru a druhý muž na něj koukal do té doby, dokud se za ním nezabouchly dveře. Nikdy netušil, že právě Tomotsuki bude jeho soused.

Nový rok přišel brzy. Hodiny se chystaly odbít dvanáctou hodinu. Tomotsuki vylezl z domu a vyšplhal na plochou střechu domu. Každý rok to tak dělal. Pozoroval ohňostroje ze střechy a přál si.

„Šťastný nový rok, Tomitsuki.“ Řekl si sám pro sebe a položil se na studené tašky. Ze všech stran se začaly ozývat rány a oblohu prozářily první záblesky rachejtlí.

„Přál bych si, najít někoho, s kým bych mohl strávit všechny ty důležité dny, přál bych si, už nikdy nebýt sám.“ Řekl do ohlušujících ran ohňostrojů. Přál si to už tolik let předtím, tohle pro něj bylo jen zbožné přání, ale třeba, až bude starší, se něco změní.

Natsuhiboshi, naze akai?

Yuube kanashii yume wo mita.

Naite hanashita.

Akai me yo.

Natsuhiboshi, naze mayou?

Kieta warashi wo sagashiteru.

Dakara kanasii yume wo miru.

Jeho hlas zanikal ve světelných výbuších, ale jemu to bylo jedno. Byla to ukolébavka, kterou mu kdysi zpívala jeho máma, on ji nikdy nedokázal zapomenout.

Ještě dlouhou chvíli potom se díval na ty nádherné ohňostroje plné barev, až, když všechno utichlo, opět slezl do svého tichého pokoje a uložil se ke spánku. Věděl, že až se zítra probudí, všechno bude stejné, jako předtím, zase bude sám.

Kojuro se vykláněl z okna a pozoroval roje ohňostrojů, tam dole bylo určitě tolik šťastných rodin, ale on nedokázal dostat z hlavy Tomotsukiho, včera, když ho viděl tak z blízka, něco se v něm hnulo. Zaposlouchal se do zvuků večera, když se k jeho uším dostal nádherný mužský hlas, který zpíval. Nevěděl, odkud to přichází, pátral potom, komu patří ten nádherný hlas, až ho spatřil. Ležel na střeše a zpíval, Tomotsuki. Ten kluk byl okouzlující.

Krátké černé vlasy a modré oči, jako studny do duše. Když už neslyšel zpěv, smutně si povzdechl a zalez zpátky do pokoje. Až přijde do školy, něco s tím bude muset udělat, s Tomotsukiho výrazem.

Hned druhého ledna 2012, vysokoškolští studenti usedli do svých lavic a mezi nimi i Tomotsuki a Kojuro.

Nevýrazný chlapec si sedl na své obvyklé místo, kdyby nepřišel, neštěkl by po něm ani pes, to věděl moc dobře, ale už mu na tom nezáleželo. Teprve, když se ve dveřích objevil i Kojuro, dívky ze třídy si začali šuškat, upravovaly si výstřihy a dávaly na odiv své vnady.

Kojuro si ničeho z toho nevšímal a přišel až do zadní lavice k Tomotsukimu a usmál se na něj.

„Ahoj, můžu?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal a posadil se na jedno volné místo.

„Tak co, jak sis užil Silvestr?“

Ani po dvou minutách se mu nedostalo odpovědi, dokonce, celý den byl okázale ignorován, ale on to nevzdá, protože už se k tomu rozhodl, rozhodl se, že ho získá, nikdo jiný už mu ho nevezme.

„Nechoď za mnou!“ otočil se na Kojura naštvaně. Byla už noc a jejich postavy osvětlovala jen blízká lampa, která stála u garáží.

„ Nechodím za tebou, jdu s tebou a v tom je rozdíl.“ Usměje se na něj.

„Tak to nedělej!“ Snažil se ho od sebe mermomocí odehnat a sám nechápal proč, vždyť nechtěl být sám, ale bál se, tohohle kluka, byl ten oblíbený, ten chytrý, oni se k sobě nehodí ani jako přátelé.

„Proč ne, je to moje rozhodnutí.“ Nechápavě se na něj zadíval.

„Prostě, proto…“

Chtěl ho od sebe odstrčit, protože se mu nelíbila ta blízkost, ale Kojuro se nenechal. Spíš, když viděl, že se snaží odtáhnout, přirazil ho na stěnu za ním.

„Copak to nevidíš, Tomotsuki, já vím, neměl bych tě soudit, protože jsem si toho všiml teprve nedávno, ale,“ nadechl se a zavřel oči, „trhá mi to srdce.“

Druhý muž vytřeštil oči a nechápavě se na něj podíval.

„Jsi sám, tvoje oči, jsou tak prázdné, a když už se naplní nějakým citem, je to bolest nebo smutek. Tomotsuki, prosím. Nech mě ti pomoct, nech mě, zaplnit tu díru, ve tvém srdci, chci být pro tebe důležitý, chci s tebou trávit veškerý svůj volný čas, být s tebou vždycky, když to budeš potřebovat.“

Tomotsuki na něj nechápavě koukal, že by se jeho Novoroční přání přece jen splnilo? Nemusel by už být nikdy sám?

„Já…Já…“ Nedokázal ze sebe dostat nic víc.

„Nádherně zpíváš.“ Usmál se na něj Kojuro a políbil ho.

Byla to chvíle, na kterou nikdy v životě nezapomenou, den, kdy Tomotsuki už nikdy nebyl sám, den kdy dostal svou lásku a sdílel s ní vše, co doteď s nikým nemohl.