Pochopení

„Bráško, ale slíbil jsi mi, že mě naučíš tu novou techniku se shurikeny!“ naštvaně se podíval na svého staršího bratra. Černovlasý mladík se smutné usmál a posunkem mu ukázal, ať jde k němu. Sasuke se k němu šťastně rozběhl, ale Itachi jej jen dloubnul do čela.

„Promiň Sasuke, ale zítra mám důležitou misi a musím se na ni připravit.“

„Jsi lhář, bráško!“ s těmi slovy se rozběhl a chtěl zkusit zopakovat Itachiho techniku.

„Sasuke…“ zhrozil se Itachi, ale bylo to to jediné, co stihl udělat.

…

Starší bráška mě nesl na zádech, protože jsem měl vykloubený kotník. Já se musel usmát, bylo mi tak příjemně v jeho blízkosti. Už nikdy jsem nechtěl slézt. Jeho teplo sálalo až k mé hrudi a propalovalo se do mého srdce.

„Že tys to udělal schválně Sasuke, abych tě musel nést?“ jen jsem se zasmál a přitiskl se víc k němu.

„Mám tě rád, bráško.“ Řekl jsem a dětinsky ho políbil na tvář.

…

Dnes jsem se zdržel v akademii, ale když jsem se vracel do naší čtvrti, něco bylo v nepořádku. Ještě přeci nebylo tak pozdě, aby všichni spali. Měl jsem nepříjemný pocit. Rychle jsem se rozběhl domů. Rozrazil jsem dveře a to co jsem spatřil, mi vyrazilo dech.

„I…Itachi, co, co se stalo, kdo to udě…“ Spatřil jsem jeho krvavou katanu a najednou mi bylo všechno jasné.

„Itachi, proč jsi to udělal!“ rozběhl jsem se k tobě, ale ty jsi mě odhodil na protější stěnu.

„Chtěl jsem si ověřit sílu své schránky, všechny jsem je zabil.“ Škaredě se na mě zašklebil a ukázal mi svůj mangekyo sharingan.

„Ne to bys neudělal, nevěřím tomu!!“ můj starší bratr nebyl tak krutý.

„Můj pošetilý malý bratře! Nejsem ten. Za kterého jsem se celé ty roky vydával.“ Vrtěl jsem hlavou v zamítavém gestu, nechtěl jsem tomu věřit, nebyla to pravda. Uvěznil mě ve svém genjutsu a ukázal smrt našich rodičů, nechtěl jsem to vidět, ale donutil mě se dívat. Proč by to dělal, vždyť jej měli všichni rádi.

„I…Itachi.“ Zaskuhral jsem tiše, jsem tak slabý, ale chci, ne musím jej zastavit.

Z posledních sil jsem vstal a mířil k němu.

„Nechoď ke mně!“ křikl a vytáhl katanu. Neposlechl jsem a šel dál. Stále se ode mě vzdaloval, až narazil do stěny, nebylo úniku. Klidně ať mě zabije, ale já chci být s ním. Nechápu sám sebe, on je přeci všechny zabil a já nedokázal cítit zášť, protože jsem tušil, že všechno co mi tu řekl, není pravda. Moje srdce mu věřilo.

Objal jsem jej a rozplakal se.

„Mám tě rád, Nii-san, nenechávej mě tady, prosím, chci jít s tebou. Itachi, mám tě rád, prosím, chci s tebou zůstat.“ Katana v rukou mu poklesla a jeho tělo ochablo. Sklonil se ke mně a objal.

„Promiň, Sasuke, promiň.“ Držel mě tak pevně, jako by se bál, že mu zmizím, ale já bych přeci nikam neodešel.

…

Než jsme odešli, řekl mi celou pravdu, proč musel zabít celý náš klan, nejspíš si myslel, že to nepochopím, ale já chápal, byla to mise, a když to udělal, zachránil celý svět od další války. Mě to bylo ale stejně všechno jedno, hlavně že jsem mohl být s ním.