Velmi dlouho jsem jen tak
bezcílně putoval světem, když mě jednou zastavil anděl s černými křídly a promluvil.
"Ty, jež jsi zabíjel,
můj pán má pro tebe, návrh." Jen jsem přikývl a šel, věděl jsem, kdo mi
nabízí pomoc, ale také jsem věděl, že to nebude zadarmo.
Stanul jsem před trůnem
samotného Ďábla, který se na mě šklebil v černém plášti.
"Jednou tento den měl
přijít a já to věděl, chci ti nabídnout život mezi smrtelníky, samozřejmě to
nebude zadarmo." Kývl jsem a čekal na jeho požadavky.
"Až si najdeš svého
milého..." při tom slově se škaredě uškrnul, ale pokračoval, " poté až
zemřete vaše duše, budou patřit peklu, tvá i jeho."
Já se ani dlouho rozmýšlet
nemusel a přikývl jsem, jaké toto mohlo mít následky? Kdo ví... Už, už jsem
chtěl odejít, ale Ďábel mě ještě chvíli zastavil.
"Dávej si pozor na
svůj odraz Adriane, nikdy tě nikdo nedokáže vyfotit a v zrcadle se nikdy
neuvidíš, tak si dávej pozor." Znovu se zasmál a já se objevil uprostřed
rušné ulice.
Najednou se mi lidé
vyhýbali. Byl to najednou zvláštní pocit, že mě vidí.
Já tam stál v krajkované
košili a uplých černých kalhotách, s dlouhými černými vlasy až po pás. Někteří
na mě prazvláštně zahlíželi, ale mě to nevadilo. Najednou jsem byl svobodný.
Žil jsem, cítil, ten čerstvý vzduch, který mi koloval v plicích a v krvi, mé
srdce bylo prudčeji. Mé vlasy poletovaly ve větru. Byl jsem najednou tak šťastný.
Rozešel jsem se ulicí,
nevěděl jsem, kam jdu a proč, ale chtěl jsem se aspoň pro tuto chvíli jen
potulovat po tomhle městě. Už jsem vlastně zapomněl jak žít a teď nejspíš se
toho mnoho změnilo...
Ale bylo mi to fuk na to
budu mít ještě spoustu času...
Sám pro sebe jsem se
zasmál, bylo to nádherné, poslouchat svůj hlas jak se tříští ve větru...
Šel jsem dlouho a nevěděl
kam,
zastavím se až tehdy, až
dojdu, tam
Žádné komentáře:
Okomentovat