Smrt IV.

Kolik již tomu mohlo být, dva tři roky. Našel jsem si práci jako barman. Nyní mám docela pěkný byt a nemám si na co stěžovat. Je to jako bych ani nikdy Smrt nebyl...

Ale občas mě přepadnou smutné vzpomínky a to pak mé slzy kanou do měkkých podušek a vsakují se do bílého prostěradla.

Byl to pro mě zvláštní pocit, nikdy jsem neplakal, až teď, až jsem se stal opět člověkem.

Opět jako již po tolikáté jsem se vracel do svého prázdného bytu. Zkracoval jsem si to skrz temnou postranní uličku, když jsem zaslechl tiché vzlyky. Chtěl jsem to prostě přejít a nevšímat si jich, ale nedokázal jsem to.

Nakoukl jsem mezi dvě popelnice a tam spatřil, hnědovlasého kluka, který vzlykal.

Sklonil jsem se k němu a čekal, až ke mně zvedl svůj modrý pohled. Málem jsem se v těch očích utopil. Byly tak nádherné a beznadějně smutné.

Lehce jsem se na něj usmál. Nepotřeboval jsem se ho ptát, co se stalo. Stačilo mi vidět, jeho roztrhané oblečení. Sám jsem si sundal bundu, přehodil ji přes něj a vzal ho opatrně, abych mu neublížil, do náručí. Schoulil se mi na hrudi. Odnesl jsem ho do svého bytu, kde jsem ho uložil do bílých přikrývek. Bolestně zasténal.

Smutně jsem se na něj usmál.

"Musím ti očistit rány." Sundal jsem z něj oblečení a mokrým hadříkem, jsem mu čistil tělo od krve a spermatu." Ani nehlesl. Jeho tělo bylo strnulé.

Toho, který mu to způsobil, by měli nechat popravit.

"Tak, je to v pořádku." Přikryl jsem ho jemně teplou přikrývkou a mile se usmál...

"Prospi se a naber síly, pokud něco budeš potřebovat, stačí zavolat." Ještě jednou jsem se na něj povzbudivě usmál a odešel.

Pár dní u mě ten chlapec ležel ve velké posteli. Kratší vlasy rozhozené po polštáři, vypadal tak ztraceně. Ani jednou nepromluvil, na nic si nestěžoval a jídlo přijímal jen s lehkým kývnutím a vděkem v očích. Nevěděl jsem, jak jinak bych mu mohl pomoci, ale rozhodně jsem ho nechtěl pustit v tomto stavu.

"Chlapče, sice o tobě nevím skoro nic, ale chci, opravdu ti chci moc pomoci. A pokud budeš mlčet, nedokáži to. Pověz, kdo ti to udělal?" věděl jsem, že se ho na to jednou budu muset zeptat.

Mladík sklopil tvář a v rukou žmoulal přikrývku.

"Dobře, pokud o tom teď nechceš mluvit, nemusíš, ale přeci jen mohu se zeptat, jak se jmenuješ?" snažil jsem se s ním komunikovat. Chlapec se na mě opět podíval a lehce se usmál.

"Jmenuji se Max." Řekl ochraptělým hlasem a já se usmál.

"To je nádherné jméno, Maxi, Já jsem Adrian. Donesu ti něco teplého do žaludku, určitě už musíš být vyhladovělý." Lehce jsem ho pohladil a pak odešel do kuchyně, kde už jsem měl přichystané jídlo.

Poprvé po pár dnech jsem z jeho rtů uslyšel: „Děkuji.“ a bylo to pro mne jako rajská hudba.

A tak to šlo zase dál. Byl jsem trpělivý, jako vždy, nijak jsem na něj nenaléhal, byl jsem si jistý, že mi to jednou poví sám, pokud neodejde.

Vždycky, když jsem se vracel z práce, čekal na mě s teplou večeří a úsměvem na rtech. Bylo příjemné vidět, že se na mě někdo usmívá. Jeho úsměv mě dělal šťastnějším.

Moc jsme spolu nemluvili, ale kdo potřebuje slova?

Bylo to asi po měsíci, co to nejspíš Max nevydržel a rozplakal se v mém náručí, vše mi pověděl o tom, kdo jej znásilnil a já jej mohl jen konejšit a ubezpečit ho, že už mu nikdy nikdo neublíží, že se o to sám postarám, že ho budu chránit i před bohem. To byla má slova a já věděl, že je dodržím.

Max se ke mně ještě víc přitulil.

"Mám vás rád Adriane, jste na mě tak hodný a přitom mě vůbec neznáte." Konejšivě jsem ho hladil po zádech. Bylo mi nesmírným potěšením slyšet tato slova.

"Já tebe taky Maxi..." Dokonce víc než si myslíš. Dodal jsem v duchu...