Smrt V.

Dva roky, dva roky co u mě Max bydlel a dva roky co jsem já skrýval své city. Bylo to pro Maxovo dobro, nechtěl jsem, aby jeho duše skončila v pekle. To si někdo jako on nezasloužil, byl spíš jako anděl.

Jedině on mě dokázal rozesmát tak až jsem brečel, byl roztomilý jako maličké koťátko, které si hraje s červeným klubíčkem.

Jednou tohle krásné, ale muselo skončit.

"Adri?" jemně mě zatahal za dlouhý pramen vlasů a já se k němu otočil s otázkou v očích.

Jeho tváře najednou nabrali růžový odstín a on sklopil pohled.

"Já no, nevím jak to říct, ale...Ale asi jsem se do tebe zamiloval." Zkoumal dlažbu kuchyně, nejspíš byla hodně zajímavá, protože se mi nechtěl podívat do očí. A ještě že to neudělal.

Byl jsem najednou zoufalý, tohle jsem nechtěl, tohle ne.

"To… Maxi, to je špatně, nemůžeš, nemůžeš mě milovat. Ty by sis měl najít nějakou krásnou ženu, měl bys s ní mít kupu dětí. Tohle ne!" pochodoval jsem po místnosti a přemýšlel. Max na mě jen nechápavě hleděl a nechápal to. Najednou byl z toho smutný.

"Promiň, neměl jsem ti to říkat, asi půjdu..." Myslel si, že ho nemiluji, ale opak byl pravdou. Miloval jsem ho k zbláznění, ale přitom, nemohu obětovat jeho duši.

Posadil jsem se na židli vedle Maxe a hlavu složil do dlaní.

"Maxi, ty, ty mě nemůžeš milovat, prosím, řekni, že to není pravda!" Max se postavil a hleděl na mě uslzeným pohledem.

"Ne nebyla to sranda, miluji tě tak moc, že to co říkáš, mi ubližuje. To mě tolik nenávidíš!" už chtěl odejít, ale přivinul jsem si ho k sobě do náruče.

"Ne tak to není..." Přivinul jsem si ho, jak nejblíž to šlo. Cítil jsem jeho dech, jak mi ovívá ucho a krk. Naskakovala mi z toho husí kůže, bylo to tak příjemné.

"Já ti jen nechci ublížit, víš, nejsem jen tak obyčejný člověk." Prudce se ode mě odtrhl.

"A co jiného bys byl, andělé a démoni neexistují, nic nadpřirozeného není!" smutně jsem se zasmál a podíval se mu do očí.

"Maxi a věříš ve smrt?" Byla to bláhová otázka, kdo by v ni nevěřil.

"Každý jednou zemře." Odpověděl mi prostě s nechápajícím výrazem.

"Já byl jednou Smrt, Maxi, já jí byl mnoho tisíc let, zabíjel jsem ty, jež to měli předurčeno, zabil jsem i toho, koho jsem miloval. Kvůli tomu že jsem nechtěl být Bohovi milencem." Díval se na mě, jako bych se zbláznil, ani se nedivím.

Chytl jsem ho za ruku a dovedl ho do koupelny, kde bylo velké zrcadlo.

"Podívej, Maxi, můj odraz není vidět, nejsem člověk." Nevěřícně hleděl jen na svůj odraz a pak ode mě začal couvat. Povzdechl jsem si, ano tak to bylo správně. Musíš odejít.

"Tohle, tohle nemůže být pravda." Divoce kroutil hlavou.

"To se mi jen zdá..."

"Omlouvá se, musíš odejít, nesmíš mě milovat..." Ale Max jakoby se najednou vzpamatoval.

"Tak to ne. Nezbavíš se mě tak snadno, Adriane. Vždyť je jedno, jestli jde nebo nejde tvůj odraz vidět v zrcadle. Bude tě milovat i tak.." Zavřel jsem oči, do kterých se mi draly slzy.

"Toto tělo mám jen protože jsem uzavřel dohodu s ďáblem, která zněla. "Až si na Zemi najdeš svého milého, poté co zemřete, budou vaše duše patřit peklu." Maxi, ty jsi člověk, kterého miluji, ale tohle si nezaslouží, nikdo tak hodný jako ty , já ti to nemohu udělat..." Po stěně jsem sklouzl na zem a vzlykal si do dlaní. Byl jsem si jist, že po těchto slovech mě Max opustí, chtěl jsem to, ale zároveň jsem ho chtěl mít u sebe.

Jaké pro mě bylo překvapení, když se jeho paže ovinuly kolem krku.

"Je mi jedno, co bude potom, až zemřu, Adri. Já chci být s tebou teď a tady, tak mě prosím neodmítej." Rychle jsem ho k sobě přivinul, jako bych se bál, že je to jen sen. On je nejspíš jediný, kdo by pro mě obětoval duši peklu. On je jediný, kdo mi může říkat "Adri". A jediného jej budu nadosmrti milovat.

Ano vím, kdysi tu byl někdo jiný než Max, ale doufám, že pokud se na mě tam někde svrchu dívá, doufám, že je na mě pyšný.

Políbil mě a já poprvé mohl ucítit jeho krásné hebké rty, které chutnaly po jahodách. Věděl jsem, že dnes nezůstaneme jen u polibku. Jemně jsem ho, jako princeznu, vzal do náručí a odnesl do ložnice.

Nečekal jsem ani chvilku a už jsem z něj stahoval tu bělostnou košili a každé nově objevené místečko jsem políbil.

Sladce podemnou vzdychal. Když jsem mu svlékl košili, vrátil jsem se opět k jeho jahodovým rtům, které jsem líbal tak dlouho, dokud nebyly naběhlé a ještě krásnější než-li předtím.

Sám pro sebe jsem se zasmál.

Dlouho trvalo, dokud jsme oba nebyli nazí a plně vzrušení. Oba jsme to chtěli.

Dlouze jsem se podíval do jeho očí a čekal na souhlas, kterým mi bylo přikývnutí.

Ještě jednou jsem ho políbil a pak jedním prstem pomalu vstoupil do jeho otvoru. Max se snažil uvolnit, jak jen to šlo a já na něj byl pyšný, že se nebojí. Po chvíli jsem přidal i druhý prst a začal ho roztahovat. Hledal jsem jeho prostatu, kterou jsem našel a jakmile jsem přes ni přejel prstem, slastně zasténal. Usmál jsem se a pomalu přidal i poslední prst. Trošku se zajíkl, ale nic nenamítal, když jsem opět zabloudil k jeho prostatě.

Pak jsem prsty vytáhl, trošku víc jsem mu roztáhl nohy a opatrně jsem do něj začal vstupovat. Vždy jakmile sykl bolestí jsem přestal. Musel si na mě zvyknout a já věděl, že ze začátku to není nic příjemného.

Když jsem v něm byl celý, posadil jsem si ho na klín a hladil po zádech. Po chvíli jsem se pohnul a snažil se najít jeho místečko lásky... Když jsem jej našel, zasténal mi do ucha. Usmál jsem se a začal jsem se v něm pohybovat. Nejprve velice pomalu, abych mu moc neublížil, až když jsem nemohl vystát ten tlak ve svém penisu, jsem zrychlil a jakým mi bylo potěšením, když jsem ucítil Maxovi pohyby proti těm mým.

Na konci už to nebylo ani tak zdaleka něžné, oba jsme si přáli vyvrcholit, nebrali jsme ohled jeden na druhého.

Po pár chvílích se nám dostalo úlevy a my prudce dýchali. Usmál jsem se na něj a políbil ho na rty. On mi polibek oplatil a usmál se...

Když mi usínal v náručí, ještě tiše zašeptal Adri...


A/N:Obrázek do této povídky nakreslila žencká neboli NoMoney Gee, ze srdce děkuji ^^