Charón

Jsem Charón, převážím mrtvé duše přes řeku Styx, ale jen ty, která pro mě mají zlatou minci. Ti ostatní zůstávají na břehu a nikdy nedojdou klidu.

Je mi to jedno, jak který smrtelník skončí, já jsem jen převozník, nikdo mě nebere vážně, nikdo z bohů na mě ani nepohlédne, když je převážím na své lodi, jen mi opovržlivě do kostnatých rukou dají minci a čekají, až je převezu.

Ale mě to může přeci být jedno, jsem jen převozník.

Jenže já na rozdíl od bohů vím co je to láska a co jsou city, jenže oni? Pochybuji, že byli někdy opravdu zamilovaní, do někoho buď do krásné bohyně, nebo jen do obyčejného člověka. Oni vidí jen sebe a snad i milují jen sebe.

Jenže najde se mezi nimi i ten, do kterého jsem se zamiloval já, i když vím, že on mi moji lásku opětovat nebude.

Je to Ra, bůh slunce, který každou noc bojuje, aby druhý den opět mohlo vyjít slunce, a vždy vyhrává.

Jeho blonďaté vlasy a modré oči dokonale kontrastují s jeho pokožkou, chtěl bych se ho aspoň jednou dotknout, ale to se mi nepoštěstí, jsem jen Charón, převozník.

Vždy koukám na svůj odraz v řece a vždy vidím jen ty dvě nestejné oči a kápi halící můj obličej.

Jen vodní hladina ukáže moji pravou tvář, ale nikdo to neví. Pro ně jsem jen ohavný kostlivec, který převáží.

Jsem jen Charón, převozník, ale kdysi, kdysi jsem býval bůh, bůh pokory a věrnosti. Byl jsem tak nádherný, že mi mou krásu záviděla i Afrodita a proto jsem nyní to, co jsem. Zaklela mne a já nemohu jinak, než jen čekat na záchranu, než mě někdo vysvobodí.

"Mince..." řekl jsem na ty, kteří čekali u řeky, pár mincí mi cinklo o kostnaté ruce a oni vstoupili na loď. Ostatní také žadonili, ale já nic neodpověděl. Vzal jsem tyč a jel na druhou stranu řeky Styx.

Ti šťastlivci co se mnou jeli mezi sebou tlachali a mne si nevšímali, proč taky, jsem jen převozník...

Vystoupili a já opět osaměl až do doby, kdy na mou loď nastoupil vzácný bůh, bůh slunce, který mi podával zlatavou minci. Přijal jsem ji a odrazil se od břehu.

Ra si mě zvláštně prohlížel, ale jediné co mohl spatřit, byla jen kostra v kápi.

"Jaké je tvé jméno, převozníče?" zeptal se a já se zaposlouchal do toho sametově jemného hlasu.

"Jsem Charón, převozník." řekl jsem monotónně a dál jsem se odrážel dlouhou tyčí ode dna.

"Baví tě to, co děláš?" zeptal se znovu. Byla to divná otázka, ale on nemohl odpovědět jinak.

"Jsem jen převozník." Ra si povzdechl, věděl, proč tudy nejezdí, nemá rád toho převozníka, je na něm cosi zvláštního.

Na druhém břehu vystoupil, ale ještě než zmizel, opět uslyšel ten hlas.

"Mince" byl stále stejný, jakoby nemohl být ani jiný. Tenhle muž nebo převozník, nemá soucit, jelikož kdyby ho měl, tito lidé by byli již dávno na druhé straně.

Dlouho mu to nedalo spát, stále na převozníka musel myslet, na tu kostru bez kouska citu. Po několika letech se tam opět vrátil, jenže to co viděl, byl pro něj šok, na druhém břehu se kupily mrtvé duše i s mincemi, jenže je nikdo nevyslyšel.

Charónova loď byla na druhé straně a na ní seděl sám převozník.

Okamžitě se za ním vydal, aby mu domluvil, že má převážet.

"Hej ty, převozníče, co že nepracuješ, na druhém břehu čekají mrtvé duše s mincemi, které chtějí převést!" ovšem žádné odpovědi se mu nedostalo. Převozník jen dál seděl.

"No tak slyšíš mě vůbec!!" přistoupil k němu a z hlavy mu násilím serval kápi. Vykoukla na něj jen lebka, bez očí jazyka, jen kosti.

"Jsem Charón, převozník..." hlesl tiše.

"Ano to vím, tak proč nepřevážíš!" utrhl se na něj už netrpělivý Ra.

"Jsem převozník." Nic víc neřekl. Nic víc mu nebylo povoleno.

"Tak jeď pro ty duše, ať mohou dojít klidu." Kostra na něj otočila hlavu a poté se naklonila nad hladinu. Koukala na svůj odraz.

"Jsem Charón." Skoro by se mohlo zdát, že je jeho hlas plačtivý.

Chlapec, ano byl to v odraze na hladině ještě chlapec, koukal na svůj odraz, který plakal, tiše, nezištně.

Ra se taktéž zadíval na hladinu a zhrozil se, nebyla tam kostra ale nádherný mladý muž, s nestejnýma očima.

"Charón." Šeptl tiše.

Zvedl se, nasadil kápi a pak se odstrčil od břehu.

Ra tak, tak stihl vystoupit z lodi a hleděl na vzdalující se postavu v plášti.

Ten chlapec mu někoho připomínal, ale koho. Mnoho dní mu to nedalo spát, ptal se ostatních, ale nikdo nic nevěděl. Až když se zeptal Afrodity, klidně mu vše vypověděla.

"Zaklela jsi ho a na nás ostatní použila kouzlo, abychom na něj zapomněli!" došlo mu to hned, jakmile mu vše pověděla, nechápal, proč to udělala, vždyť on byl jeden z nich bůh pokory a věrnosti, ten nejkrásnější, před mnoha lety jej chtěl mít jen pro sebe, ale on se pak někam vytratil a již se nevrátil. Teď je mu jasné proč.

"Proč jsi to udělala, kvůli jeho krásné? Proto, že byl krásnější než-li ty?!" osočil se na ni Ra a ona se začala smát.

"Snad i proto, ale zejména proto, že mi tě chtěl vzít, Ra já tě miluji, už tak dlouhou dobu, zapomeň na něj a zůstaň se mnou." Chtivě jako zmije mu omotala ruce kolem krku a začala líbat.

Ra ji od sebe prudce odtrhl, tak až spadla.

"Nikdy, teď mi řekneš, jak zrušit tu kletbu!" Afrodita se začala smát.

"A přijít tak o převozníka nikdy, nikdy ti nepovím jak ji zrušit a on také ne." Začala se smát, a když už odcházela, Ra na ni křikl.

"Myslím, že láska překová všechno i ty tvoje pošetilé kletby."

Jeho bílý plášť zavlál ve větru a on se vydal k řece Styx.

Afrodita za ním nenávistně hleděla, tak dlouho a teď když už ho skoro měla, se to všechno pokazí.

Loď opět stála na druhé straně a převozník seděl na zábradlí. Shlížel na hladinu, bylo mu už všechno jedno, ty duše zemřou tak jako tak, buď na věčnosti, nebo v řece.

"Charóne." řekl někdo tiše a objal kostru. Žádná odpověď ani povzdech, nebo záchvěv čehokoliv.

Ra si ho otočil k sobě. Stáhl mu z hlavy kápi a tak trošku se sebezapřením políbil kostru, tam, kde by měly být rty.

Kostra pod ním se najednou začala třást. Ra raději ustoupil do pozadí a čekal, když před ním po deseti minutách stanul Charón v celé své kráse, oněměl. Byl ještě nádhernější, že si ho pamatoval.

Usmál se na něj a poklonil se.

"Jsem ti nesmírně vděčný, že jsi mi pomohl, jsem navždy tvým dlužníkem.“

Ra oněměl, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, nejen jeho vzhled, ale i hlas, byl opravdu ten nejnádhernější. Krátké bílé vlasy mu povlávaly v lehkém vánku, který u řeky panoval.

Bůh slunce se usmál a přitáhl si ho do náručí.

"Navždy už zůstaneš jen se mnou, kdybych jen věděl, že jsi to byl celou dobu ty. Afrodita nám všem zamlžila paměť, nikdo nevěděl, že jsi to ty. Já už tě nikomu nedám. Ty zůstaneš navždy se mnou."

Charón se usmál.

"Velice rád, ještě jednou děkuji, že jsi mě vysvobodil, ale nyní již řeka Styx nemá převozníka. Kdo bude převážet ty nevinné lidi?" Ra se pousmál

"O někom bych věděl..."

Lehce ho políbil a pak se spolu vydali, kam vlastně? To ať si každý domyslí sám...

A/N: Omlouvám se za tuhle povídku, ale kdysi mi někdo řekl, že tady v té povídce mám chaos ve jménech Bohů, že každý byl z jiné mytologie tak doufám, že mi to odpustíte..xDD