Démon

"Smích..." Všude byl slyšet ten chladný až hysterický smích. Všem to rvalo uši, ale nedokázali s tím nic udělat. Zámek byl temným a ponurým místem, kde nikomu nebylo dovoleno ceknout, jen král, královna a její dva synové věděli co se děje. Kdo že se to směje a proč.

Démon...Zrůda, kterou uvrhly do sklepení hradu, aby již nemohla škodit. Nikdo z nich tak nechápal, proč se směje, možná proto, že sama ví, že nikdy tu místnost neopustí. Že řetězy, kterými je spoutána nedokáže přetrhnout. Ani démon sám, ani žádný živý člověk.

Po několik set let byl ten zámek obydlený, nikdo si už ani neuvědomoval, že by ve sklepení právě tohoto již skoro zchátralého hradu mohlo být něco, co chce ven, co si přeje být volné.

Démon se už dávno smířil s tím, že by mu někdo z jeho řad přišel na pomoc, že by ho vůbec někdo přišel zachránit. Už se nesmál, už nemluvil, nepouštěl z úst jedovatá slova.

Jen tam seděl, opřený o chladnou zeď, ze které kapala voda, dlouhé černé vlasy mu splývaly do obličeje, bylo mu to jedno.... Vzpomínal.

Kde jsou ty čas, kdy on byl nepolapitelný, vraždil a plenil lid této země. Jak se mohl svět za tu dobu změnit, to nevěděl a možná ani nechtěl, ale osud měl jiné plány. Nebo to snad nebyl osud?...

Jeho citlivé uši zaslechly kroky, někdo běžel, sem, k němu dolů a pak ještě slyšel mnoho hlasů, které křičely, tak příšerně nahlas. Zavyl bolestí, jak na to nebyl zvyklý.

Dveře od jeho kobky se se skřípotem otevřely a pak zase rychle zavřely. Slyšel prudké oddechování a sám pro sebe se usmál. Po tolika letech člověk, možná by se mohl nakrmit, jen ho přilákat k sobě.

Ještě se zaposlouchal do těch zbylých hlasů, ale ty pomalu odezněly a bylo opět ticho, jen ten dech, ten druhý dech.

Chlapec, sjel po těžkých dřevěných dveřích a oddechl si, ještě stále si nevšiml druhého muže, který byl přikován ke stropu a okolním stěnám, až když se začal smát, tak mladík prudce zvedl hlavu. Zděsil se toho, co uviděl.

"Pa...Pane, co se vám stalo, kdo...Kdo vám to udělal?" zadrhával se mu hlas, chtěl k němu přistoupit a pomoci mu, ale jakmile se na něj zadívaly ty dvě rudé oči, zůstal raději stát. Rozum mu říkal, ať uteče, ať tam nezůstává, nebo nedopadne jen zmlácený, jak to měli v úmyslu tamti kluci. Jenže on se nedokázal pohnout z místa.

Jakmile uviděl toho kluka, zapomněl, že mu kdy chtěl ublížit, zabít ho a vysát z něj duši. Tenhle kluk byl...Nedokázal ani říct jak nádherný byl. Jeho blonďaté vlasy, spadajíc mu hluboko do obličeje a zelené oči, které přes ten lehký závoj a tmu v kobce svítily. Učaroval mu na první pohled.

Pak ale jemně zatřásl hlavou ne. On je přeci démon, a tenhle kluk, tak nádherný a smyslný, ho nemůže vyvést z míry.

Démon se zasmál.

"Kdo mi to udělal.." opět další smích.

"Lidé, šílení blázni, kteří si mysleli, že mě tyhle okovy zastaví." Škubl sebou, až se ozval nepříjemný řinkot.

"Možná jen na pár století a já pak zase budu volný a budu vraždit a vysávat duše." Opět ze zavzmýtal.

Mladičký chlapec by ustoupil, ale nebylo kam, bál se strašně se bál, ale něco ho tu nutilo zůstat. Jít k démonovi, pomoci mu, ale co když to byla jen past.

Dlouho se rozmýšlel, ale pak se v něm něco zlomilo. Jak dlouho tu ten "muž" asi mohl být, kdo byl tak krutý a nechal ho tu.

Přistoupil k němu a lehce se dotkl černých vlasů. Byly tak hedvábné a proklouzávaly mu mezi prsty.

Věděl, že ho ty rudé oči pozorují, ale nic si z toho nedělal, byl přeci přikovaný, co mu udělá.

Rukou putoval k jeho obličeji, až se ho nakonec dotkl. Byl tak jemný a jeho tváře byly příjemně teplé. Sám ani netušil, co ho to popadlo, raději rychle ustoupil k těm dveřím, které otevřel a zmizel za nimi.

Démon se pro sebe uchichtl, tak plachý. Jenže ty doteky, byly mu tak příjemné, tak dlouho se ho nikdo nedotýkal. Ne tak něžně s citem s něhou v očích.

Vlastně nikdo se ho tak nedotkl, protože on sám to nikomu nedovolil.

A tak tam opět zůstal sám, v místnosti s kapající vodou. Nedoufal v to, že se ten kluk vrátí, ale jakým pro něj bylo překvapení, když se vrátil, když tam stál ve dveřích. S tím svým nevinným výrazem.

"Co tu chceš, nebojíš se mě, zbaběle neutečeš, jako předtím?" posmíval se mu, ale kluk neodpověděl. Něco se mu zdálo špatně. Démon si ho prohlédl pořádně a pak si všiml, že kolem pravého oka mu svítí skoro černý monokl, ruku má v něčem ovázanou a celý je nějaký zkřehlí. Možná by mu ho bylo líto, kdyby nebyl démon.

Posadil se naproti démonovi a jen ta se mu díval do rudých očí, které ho propalovaly. Sám nevěděl, co si má myslet. Co tu vůbec dělá, proč sem přišel, chtěl, aby ho utěšil potom, co ho ti kluci zmlátili. Byl pošetilec, vždyť tohle stvoření, jak dlouho tu asi žilo?

Ale něco ho sem táhlo, nějaký pud, kterému nemohl odolat, jakoby tu měl něco udělat. Zadíval se na řetězy a dlouho si je prohlížel. Byly něčím zvláštní, ale on sám nevěděl čím.

Raději zase vstal a odešel.

Takhle to probíhalo mnoho dní. Možná, možná se tím poznávali, kdo ví, ale blonďatý chlapec najednou zjistil, že se ho nebojí. Nějak tušil, že mu nic neudělá. A tak po dlouhém měsíci se k němu přiblížil, opět se dotýkal jeho hebkých tváří. Cítil, jak se démon do toho doteku opřel, ale nic neřekl.

Rukou poté sjel k řetězu, který svíral jeho krk. Nebylo mu z něj dobře, jeho ruka cukala, chtěla se dostat pryč, z dosahu řetězů.

"Jak dlouho tu už jsi?" byla démonu položena první otázka a snad ne poslední.

Démon se na něj ušklíbl, ale poté odpověděl.

"Mnoho let, mnoho lidských pokolení. Lidé mě sem přikovali, protože se mě báli. Ani se jim nedivím a ty, ty bys také měl odejít. Copak ti nenaháním hrůzu?" a na důkaz se prudce postavil a stál u chlapce tak blízko, že mohl cítit jeho dech a tlukot srdce.

Chlapec se ani nehnul, jen se na něj jemně usmál. Pak se otočil a odešel, bez jediného slova.

To démona naštvalo a svým způsobem potěšilo, tenhle kluk se mu začínal líbit. Nebál se ho, ale to mohlo být možná jen tím, že byl přikovaný a bezmocný. Jenže i tak, byl to první člověk, kterého hned nezabil, když sem vstoupil, a že by to dokázal.

Druhý den chlapec přišel znovu a znovu se jej zeptal na pár věcí, ale když se ho démon na něco zeptal sám, neodpověděl a znovu opustil místnost a znovu s tím jemným úsměvem na rtech.

Poznávali se, jak se kdo chová a i když démon nevěděl chlapcovo jméno, nevadilo to. I když neznal jeho život, nevadilo to, proč taky, vždyť stačí jen přítomnost. Stačí jen pohled do jeho nádherných očí.

Démon si pomalu začal uvědomovat, že jeho city k tomuhle človíčkovi jsou jiné než by měly být, ale nedalo se s tím nic udělat.

Po týdnech zaběhlé rutiny, kdy k němu ten chlapec přicházel a odcházel, se něco stalo. Nepřišel a nepřišel ani den na to, ani po týdnu se neukázal.

Démon se začal bát, bál se o něj tak šíleně moc, že po tak dlouhé době opět začal bojovat s okovy, které ho poutaly k tomuto proklatému místu. Okovy se zakousávaly hlouběji do masa, jak na rukou, tak na nohou, nevzdával se, prvních pár dní to nevzdával, až druhý týden ho skolila nesnesitelná únava a bolest na prsou. Jen tiše seděl na studené zemi, to bylo vše, co mohl dělat.

Po měsíci se dveře opět otevřely a v nich stál mladík, kterého si démon tolik přál vidět, vykřikl by jeho jméno, kdyby jej znal.

"Omlouvám se.." řekl tiše a pak k němu přistoupil. Když si jeho oči zvykly na ponurou tmu, zhrozil se démonových krvavých odřenin na místech, kde měl okovy. Smutně se mu opět zadíval do rudých očí.

"Omlouvám se..." A najednou mu bylo jedno, jestli to je nebo není démona, prudce ho objal, bylo mu líto, že si ublížil. Démon nemohl dělat nic jiného, než na něj jen koukat.

Jak moc si přál, aby ty proklaté okovy zmizely, aby jej taky mohl sevřít v náručí. Nechápal sám sebe a možná ani nechtěl. Ten člověk se pro něj stal nejdůležitějším a nejcennějším, co kdy měl.

Poté co chlapec odešel, když mu slíbil, že druhý den přijde, démon opět začal bojovat proti okovům. Rány na rukou se mu opět otevřely a krvácely, ale jemu to nevadilo. Cítil, jak kouzla na okovech povolují, stačilo ještě párkrát zatahat.

První ruka byla volná, následována druhou, pak nohy a nakonec krk.

Začal se hystericky smát, byl volný, po tolika letech byl opět volný. A to jen díky člověku. Čekal na svého zachránce, aby mu poděkoval, ale on nepřišel, zase... Ale proč, co se stalo.

Vrávoravě vyšel z místnosti. Jeho oči si jen pomalu přivykaly na světlo. Poslouchal okolní zvuky a zkoušel mezi nimi najít záchytný bod. Tolik hlasů ale jen ten jediný, když uslyšel, jak panicky zní, jak říká.

"Ne, prosím, už ne..." Na nic nečekal a hnal se za ním, jen ať neutichá, on ho musí najít a pokud mu někdo ubližuje, přísahá, přísahá, že ho zabije.

---

"Ale no tak, jsi přeci jen děvka, tak drž." Černovlasý muž si ho přitáhl za vlasy a prudce do něj přirazil.

Blonďatý kluk vykřikl bolestí.

"Pusť ho!!" zahřměl čísi hlas. Lavrenc prudce zvedl hlavu, možná ho již šálí zrak i sluch on přeci.

"Nero..." vydechl tiše, z očí mu stékaly pramínky slz.

Chlap se jen nevrle podíval na muže, který ho vyrušil.

"Ztrať se, nebo počkej, až si to s ním rozdám já, pak ti ho milostivě přenechám.“

Lavrenc se zachvěl.

"Jak myslíš!" v černých očích se mu zablesklo a takovou rychlostí, jakou by člověk sotva dokázal překonat, se postavil za muže. Odtrhl jej od Lavrence a zabil. Ten prevít se nevzmohl ani na jedno slovo, jeho teď již mrtvé oči zíraly do nebes. Chlapec se neudržel na nohou a spadl na mokrou zem.

"Omlouvám se..." šeptal tiše a nebyl s to se démonu podívat do očí.

Nero si pro sebe jen v duchu nadával, kdyby tohle věděl dřív, mohl mu pomoci, sice nevěděl jak, ale pomohl by mu.

Sundal si dlouhou vestu a přehodil ji přes chvějící se tělíčko.

"To je v pořádku, pojď, půjdeme někam, kde budeš v bezpečí.

Vzal jej do náruče a ladnými skoky zamířil pryč. Pryč od světa lidí. Tam kde oni dva budou moci spokojeně žít, jen oni dva a nikdo jiný.

"Jmenuji se Lavrenc..." šeptl tiše mladík a pak se mu schoulil v náručí.