Ďábel I.

Seděl jsem ve svém křesle jako vždy. S povolenou vázankou a rozepnutými knoflíčky. Rudýma očima jsem shlížel na své poddané. Nikdy tomu nebylo jinak, až před pár dny se něco změnilo.

Uslyšel jsem ladné zvuky klavíru a do toho se vmíchával nádherný mužský hlas. Tak jemný, bez jakéhokoliv špatného tónu. Zavřel jsem oči a vychutnával si tu píseň, když vše náhle ustalo.

Byl jsem nevrlý, a když za mnou po chvíli přišel jeden ze sluhů s pitomou připomínkou, poslal jsem jej do patřičných mezí. Chtěl jsem slyšet zase ten nádherný hlas.

Poštěstilo se mi to druhého dne, ale stejně jako ten minulý, hudba utichla tak náhle, jako začala.

To se opakovala stále dokola. Nikdy tu píseň, ať to byl kdokoliv, nedozpíval.

Nedalo mi to spát, stále jsem na něj musel myslet, na tu píseň, a když jsem ji uslyšel opět, bylo mi jedno, jestli jsem, nebo nejsem vládcem pekel. Vydal jsem se na povrch přesně na to místo, odkud se linula ta překrásná hudba.

Stál jsem tam jako opařený, viděl jsem jen jeho záda. V té chvíli jsem si svého dřívějšího přesvědčení nebyl jistý. Měl dlouhé černé vlasy, které sahaly až po pás. Tělo se vlnilo do rytmu melodie a mně bylo jasné, že za chvíli opět přestane hrát. Hned jakmile mi tato myšlenka prolétla hlavou, mladík přestal. Ruce se mu svezly podél těla. A pak se místností rozlehl tichý pláč.

Nebyl jsem schopen se pohnout ani odejít, sám jsem nevěděl proč, ale on mě k sobě přitahoval.

Jakmile se ten chlapec, ano, byl to nádherný chlapec s oříškovýma očima, otočil. Zrak mu padl na mě. Nesnažil jsem se schovat, nic podobného. Vždyť mě nemohl vidět, nikdo z lidí to nedokáže, pokud nedostane výslovné svolení. Jenže...

"Kdo jsi!!" řekl ostře připraven se bránit.

"Sem nikdo nesmí!!"

Byl jsem naprosto ohromen, ten kluk on. Němě jsem na něj zíral neschopen mu odpovědět. Vysvobodil mě až hlas z chodby. Ještě jednou se na mě nedůvěřivě podívala a pak odešel.